Naučná stezka

    Povodím Botiče


Hostivař patří k nejstarším vesnickým sídlům na území hlavního města. Území jejího dnešního katastru bylo nepřetržitě osídleno již od mladší doby kamenné. Hradiště Šance patřilo k síti nejstarších slovanských opevněných sídel v pražské kotlině. V raném středověku možná mělo hraniční funkci pražského knížectví proti Kouřimsku. R. 1132 darovala Hroznatova manželka Přibyslava Hostivař klášternímu špitálu na Sázavě. Více informací o historii Hostivaře najdete na stránkách městské části Praha 15.


Zjednodušená orientace v obdobích konce našeho pravěku

První Slované nalezli na prostorném návrší nad Botičem zbytky valů opuštěného hradiště. Místo se jim zalíbilo a proto tam postavili svoje sruby. Kolem po staré stezce procházely brzy kupecké karavany.

Ideální představa o podobě hradiště šance podle J. Buriana

Zdejší osídlení nejspíš zřídil a vládl mu muž jménem Hostivar. Paměť lidí však zachovala pouze výklad jeho jména, spojila jej s hradištěm a tvrdí, že prý kupci a vůbec cizinci - hosté pod ochranou hradiště tábořili. Zde byli chráněni od častých přepadů, které naznačuje i jméno Měcholupy. Připomíná místo v pralese, kde ještě před vznikem obce ozbrojení odvážlivci loupili kupcům a pocestným pytle a vaky - měchy. Pod bezpečným hradištěm naopak měli cestující lidé vymezená místa pro vaření a nocleh. Mohli poskytnout dobytku pastvu a odpočinek. Průzračná voda Botiče jim umožnila očistit svá těla i oděv. Když později osídlení na hradišti zaniklo, bylo jméno Hostivař přeneseno na dnešní obec. Tak prý to bylo.

(PhDr. Jiří Bartoň: Patnáctka se představuje, Městská část Praha 15, Praha 1996)

To, že zdejší hradiště zaniklo požárem, není dosud plně prokázáno. Byla sice nalezena řada přepálených kamenů, ale nepodařilo se prokázat přítomnost dřeva v podobě uhlíků. Nelze tak vyloučit, že přepálené kameny byly použity až druhotně.

Po zániku hradiště se těžiště osídlení přesunulo do prostoru dnešní vesnice, ale nejvyšší bod hřebene nad Botičem se stal důležitým strážním bodem - vartou (313 m. n. m.).

Slovutná Přibyslava, vdova po velmoži Hroznatovi a matka sázavského mnicha Silvestra byla bohatá, patřila jí Hostivař s okolím, ale od manželovy smrti měla málo potěšení. Když dal pražský biskup Menhart rozhlásit, že se vydá na cestu do svaté země - Palestiny, rázně se rozhodla: přidala se k biskupově družině.

Za předlouhé cesty poznala Přibyslava mnohé, co bylo neznámé nejenom tehdejším českým ženám, ale i většině mužů. Šťastně se vrátila a často ráda vzpomínala. Přesto, když sedávala u okna ve svém dvorci a pohlížela do kraje, říkávala občas, také jako jedna z prvních, ono dnes známé: "Všude dobře, doma nejlépe!" Až když zestárla, odebrala se Přibyslava za svým synem do sázavského kláštera a Hostivař klášteru věnovala.

(podle PhDr. Jiří Bartoň: Patnáctka se představuje, Městská část Praha 15, Praha 1996)

Stará vesnice představovala až do 70. let 20. století památkově mimořádně hodnotný sídelní útvar. V průběhu 70. let byla ale zbořena řada usedlostí pod Toulcovým dvorem (západní strana Kozinovy ul.) a severní a částečně i jižní strana návsi - dnešního Hostivařského náměstí. Další stavby byly narušeny modernizací fasád nebo naopak zanedbáním údržby. Panorama obce nevratně poškodila výstavba sídliště Košík, negativně se také projevil kapacitní dopravní průtah východní částí obce. Dodnes tak zbylo z vesnice jen torzo, přesto si svažitá střední část vesnice s dominantou kostela a zvonice zachovala příznivý a malebný vzhled. Jádro Hostivaře bylo od r. 1983 památkově chráněno jako památkové ochranné pásmo a od r. 1993 jako památková zóna s názvem Stará Hostivař.


Písemné prameny je uvádějí až k r. 1352, k r. 1489 je první zmínka o zdejší tvrzi, která podle stavebně historického průzkumu vznikla patrně ve 14. stol. Tvrz vystřídala mnoho majitelů, za panství Františka Paceliho z Adlersheimu byla přestavěna v prostý jednopatrový barokní zámek obdélníkového půdorysu. Uprostřed hlavního průčelí je socha sv. Floriána, postranní části průčelí byly zakončeny atikou. Před západním průčelím je terasa se schodištěm, na níž navazuje ohradní zeď se sgrafity. V nice spojovací zdi je socha sv. Jana Nepomuckého. Zámek po první světové válce patřil podnikateli V. Kolbenovi.

Po roce 1918 se v Petrovicích rozšířila výstavba rodinných domků, která se po válečné přestávce obnovila koncem padesátých let. Zásadní proměna nastala výstavbou sídliště Horní Měcholupy - Petrovice se stavbami panelových domů.


V Petrovicích stával mlýn již ve středověku, ale ten se nedochoval. Možná je jeho pozůstatkem torzo kamenné zdi na pravém břehu Botiče cca 80 m nad mostkem, vedle zbytků zdi býval na Botiči i jez, ale nelze doložit, zda sloužil starému mlýnu.

Mlýn, který v Petrovicích dosud stojí, vznikl kolem r. 1800 a vedl k němu uměle vyhloubený náhon dlouhý cca 600 m, voda pak odtékala zpět do Botiče asi 250 m dlouhou strouhou. Kolem r. 1850 bylo k mlýnu přistavěno obytné stavení a pekárna, k úpravám došlo ještě v r. 1900, r. 1920 bylo modernizováno mlýnské zařízení. Nový mlýn sloužil pak jako pekárna až do své konfiskace r. 1957. Po zániku mlýna byl náhon místy zasypán a jez, od něhož vedl, se bez údržby postupně rozpadal až do havarijního stavu (i jeho boční zdi hrozily zřícením). R. 2006 byl jez nově opraven.


Nejstarší zpráva o vsi je z r. 1324, kdy jejich část daroval Oldřich z Říčan klášteru sv. Anny. Druhá část vesnice náležela vyšehradské kapitule, která ji pronajímala. R. 1421 ves zabavili Pražané a postoupili ji Janovi Běhalovi a jeho manželce Markétě.

Z r. 1431 existuje první písemná zpráva o zdejší tvrzi (snad stála v dnešních Horních Křeslicích, později zcela zanikla).

R. 1616 již vesnice náležela průhonickému panství a sdílela s ním další osudy.


Je pravděpodobné, že původ mlýnů začíná již ve 14. stol., kdy zde byly zřízeny první rybníky. (Ty byly výhodné nejen pro chov ryb, ale i pro pravidelný přívod vody na mlýnská kola.) Rybníky byly na Dobré vodě celkem tři, byly na místě nynějších polí zvaných Jezera. Mlýn Dobrá voda čp. 9, poháněný vodou z dobrovodských pramenů, patřil podle záznamu v mlýnici k místnímu velkostatku, později se z něj stala hospodářská usedlost. Fantův mlýn se prvně písemně připomíná v 16. stol.


Nejsilnějším levobřežním přítokem Botiče je Vinný potok, který pramení v lukách mezi Jesenicí a Zlatníky. V tradici místních obyvatel se kdysi celý tok Botiče nazýval Vinný potok, ale již ve středověku se směrem proti proudu postupně prosazovalo jméno Botič, navíc v novější době byly zjištěny jako nejsilnější a nejvydatnější zdrojnice dva odlišné prameny v katastru Čenětic.


Když v 19. století vznikalo geologicko-paleontologické názvosloví, ujal se název prvohory pro období se zkamenělinami nejstarších organismů. Starohory pak, jako ještě starší, byly bez okem pozorovatelných zkamenělin (jsou zde zachovány jen mikroskopické organismy).


Při členění geologické minulosti na jednotlivá období se používají následující kategorie: éry (prvohory, druhohory, třetihory, čtvrtohory - tyto české názvy vytvořil lékař a přírodovědec Jan Svatopluk Presl), útvary (např. kambrium, ordovik, silur, devon, karbon, perm u prvohor), oddělení (např. spodní devon), stupně a podstupně (např. lochkov). Každá tato kategorie je přesně definována charakteristickou faunou (vůdčími druhy nebo společenstvem druhů) a pro každou je stanoven typický geologický profil na určité lokalitě - tzv. stratotyp. Ten je mezinárodně chráněn a nesmí být zničen např. zástavbou.


Horniny mohou v zásadě vznikat třemi odlišnými způsoby:

Vznik hornin je vlastně nikdy nekončící proces: hornina po svém vzniku opět zvětrává, je vystavena erozi a její drobné částice jsou odnášeny větrem a splavovány vodou až do moře, usazují se zde a postupně stmelují a zpevňují pod tlakem dalších sedimentů...


Stáří hornin lze určit buď jako absolutní stáří, kdy udáváme v počtu let stáří zejména vyvřelých hornin, nebo jako relativní čili geologické stáří, kdy vznik usazených hornin zařazujeme do časového žebříčku geologických období podle stratigraficky významných neboli vůdčích druhů organismů. Každá časová jednotka je charakterizována jedním nebo několika vůdčími druhy fosilií, u epoch a ér celými flórami a faunami. Jako vůdčí fosilie se hodí druhy, které se rychle měnily a přitom měly co největší plošné rozšíření.

Při absolutním datování využíváme hlavně znalostí dvou jevů:

Při relativním určování stáří hornin se využívá zákon stejných zkamenělin - pokud se ve vrstvách na různých lokalitách najdou pozůstatky stejné zvířeny, jsou tyto vrstvy ze stejné doby. Je však třeba věnovat pozornost také ekologické závislosti jednotlivých druhů, takže i současné uloženiny různých prostředí se mohou značně lišit.


Geologický profil je umělý nebo přirozený odkryv (zářez, řez) hornin, poskytuje nám informace o stavbě a vzájemných vztazích různých souvrství. Z paleontologických nálezů v těchto souvislých sledech vrstev lze sestavit více či méně souvislé řady kmenového vývoje jednotlivých živočišných skupin. Největší přirozený geologický profil na světě je Velký kaňon Colorada a odhaluje nám sled hornin v průběhu 3 miliard let od nejstarších počátků Země až do konce prvohor - do permu.


Klikaté meandry (1), stadium ostrůvku (2), slepého ramene (3), izolované tůňky (4) (Z. Frühbauer)
Vývojová stadia meandru

Tyto internetové stránky připravilo © Občanské sdružení EVANS, 2008.
Poslední aktualizace: 30.12.2013