Naučná stezka

    Prokopské údolí - Butovickým hradištěm

Jinonice

První písemná zmínka o Jinonicích (ve starších dobách nazývaných Ninonice - tj. ves lidí Niňonských; později se její jméno změnilo přes Inonice a Jinovice až na Jinonice). Od dávných dob patřila z části klášteru plaskému, zbytek pak patřil královnám.

Zámeček Jinonice

Ve 14. století tu byl zemanský statek a podle pozdějších zápisů při něm stávala také tvrz, která však v době třicetileté války, kdy byly Jinonice zpustošeny, zanikla. Tvrz byla r. 1665 přestavěna na zámek, ten prošel na počátku 19. stol. klasicistní úpravou.

Jinonice

R. 1654 byly Jinonice a Butovice součástí statku Hlubočerpy (dnešní Hlubočepy), který zahrnoval i Smíchov a Řeporyje, majitelem statku byl Václav hrabě Michna z Vacínova. Statek byl později rozdělen a několikrát změnil majitele. R. 1684 zahrnoval statek Jinovice vsi Jinovice (Jinonice), Bytovice (Butovice) a Smíchov. R. 1890 ho tvořily Jinonice se zámečkem, dvorem, pivovarem, vápenicemi, cihelnou a s Butovicemi a alodiálním dvorem Radlicemi. R. 1922 pak byly Jinonice připojeny k Praze.

Starší zástavba Jinonic

Kromě zámečku se do dnešních dnů zachovalo ještě několik stavení v klasicistním stylu.

Butovice

Ves Butovice je připomínána již r. 1088. Za moru r. 1679 tu byla zřízena nemocnice pro Pražany.

Starší zástavba Jinonic

Na návrší východně nad Butovicemi stojí původně románský kostel sv. Vavřince z 11. stol., z doby Vratislava II. Připomíná se již v předhusitské době jako kostel farní. Kostel byl přestavován r. 1571 a r. 1894. Při druhé přestavbě byla původní polokruhová apsida přístavbou na západní straně zvětšena skoro o polovinu své původní délky. Vedle kostela stojí na nízké podezdívce dřevěná zvonice se třemi zvony. Největší, pěkně zdobený zvon je z r. 1574. Menší zvon z r. 1615 byl r. 1840 ukraden a rozbit a byl znovu ulit o sedm let později.

Butovické hradiště

V odborné literatuře je toto hradiště známé od r. 1884 (B. Jelínek), znal ho ale již kronikář Václavu Hájek z Libočan, který sem kladl smyšlený pohanský hrad Srnobog (""... na jednom vrchu, jenž Srnobog slove, proti Klukovu se položili a zdmi se odělali vysokými zdmi a ty zdi valy osypali"). Archeologický výzkum tu provedl až N. Mašek r. 1964, množství pravěkých i raně středověkých nálezů pochází také z povrchových sběrů.

Z nekeramických nálezů je pozoruhodný nález plochého opukového kamene s vyrytým schématem hry připomínající dnešní "mlýnek".

Kontinentální drift

Kontinenty se vyznačují nápadně do sebe zapadajícími tvary (např. Austrálie a Jižní Amerika). Vědci soudí, že rozložení kontinentů na Zemi nebylo v geologické minulosti stejné jako je dnes. Na začátku prvohor existoval na Zemi jediný obrovský kontinent Pangea, který byl obklopen praoceánem, a postupně se rozpadal na několik částí a jejich vzájemná poloha (i poloha vzhledem k zemským pólům) se měnila. Tento jev se nazývá kontinentální drift. Ani v dnešní době nezůstávají kontinenty stále na stejných místech, ale pomalu se pohybují (cca 1 cm ročně). Příčinou tohoto pohybu kontinentů je na obě strany se pomalu rozestupující mořské dno v místě trhliny vedoucí dnem světových moří, podél níž se vytváří nízký táhlý hřbet.


Moře v Čechách, Čechy v tropech

V období siluru a devonu se střední Evropa nacházela jižně od rovníkového pásma a postupně se posouvala směrem k rovníku - tím docházelo k oteplování podnebí. Na území Českého masívu mezi dnešní Prahou, Plzní a Železnými horami byl tehdy mořský záliv hluboký několik desítek až 200 m. Zatímco jeho dno bylo na zástupce živočišné říše poměrně chudé, pod mořskou hladinou se ve velkém množství volně vznášely kolonie rychle se vyvíjejících graptolitů (vymřeli v devonu). Postupně došlo - i díky sopečné činnosti - ke změlčení tohoto moře a k vytvoření vhodných podmínek pro bohatý život různých druhů mořských bezobratlých živočichů. Na mořském dně se usazovaly mohutné vrstvy hornin často se zbytky schránek mořských živočichů, činností podmořských sopek mezi tyto vrstvy místy pronikaly žíly basaltů.

Český masív zůstával po celou tuto dobu zaplaven mořem, zatímco některé části Evropy se působením kaledonského vrásnění začaly zvedat. Vývoj organismů tu tak probíhal nerušeně a právě proto byly střední Čechy zvoleny za světový standard pro sledování hranice mezi silurem a devonem. Na konci prvohor po ústupu moře z Čech byly jeho usazeniny zvrásněny při variských (hercynských) horotvorných pochodech zapříčiněných nárazem pevninských ker Afriky a severní Evropy.

Vývoj života

Vývoj života neprobíhal po celou dobu stejně rychle, ale střídala se období klidu s obdobími rychlých změn - vývojovou explozí. Díky názvům ér vzniká někdy dojem, že vývoj šel systematicky od jednodušších živočišných skupin ke složitějším, vrcholem je člověk (éra ryb, plazů, ...). Jenže první obratlovce známe již z prvohor (první dobře doložené nálezy obratlovců - praryb - jsou z pozdního siluru), první suchozemské obratlovce z období mladšího devonu, první savce z druhohor...

Fosilie neboli zkameněliny

Původně se fosilií rozumělo vše, co bylo ze země vyhrabáno nebo vydobyto, později se význam zpřesnil. Pojem fosilní se používá v časovém smyslu - nejmladší fosilie jsou z konce pleistocénu (třetihor). Tak např. rozeznáváme fosilního a recentního (současného) jelena, bobra ...

V češtině se používá pojem zkamenělina, ale není to úplně vystihující (fosilií jsou např. i nálezy zmrzlých částí mamutů).

Jak fosilie vznikají

Po uhynutí živého organismu se jeho zbytek nebo stopa po něm (např. otisky jeho nohou) pokryjí bahnem nebo pískem (důležitá je právě rychlost pokrytí organismu sedimenty, protože to zabraňuje jeho rozkladu nebo zničení mrchožrouty). Hornina se za určitých podmínek zpevní a živočich nebo část rostliny se do ní otisknou, jsou prostoupeny nerosty, nebo jejich dutiny se zaplní horninou či nerostem. Nejlepší podmínky pro fosilizaci poskytují usazené horniny vzniklé z písku, bahna nebo jílu. Mnoho fosilií obsahují vápencové horniny - obsahují často hodně schránek organismů (plžů, mlžů, ramenonožců a korálů...) V břidlicích nebo jílovcích se zkameněliny často působením geologických tlaků deformují. Fosilie z těchto hornin jsou obzvlášť cenné pro schopnost jemnozrnných sedimentů dobře zachovat i otisky organismů bez pevných koster.

Mikrofosilie (např. dírkovci, mřížovci konodonti, rozsivky) viditelné pouze v mikroskopu, se vyskytují ve vrstvách obsahujících fosilie poměrně často. Pomocí nich se určuje stáří a poloha určitých vrstev a pomáhají tak při vyhledávání ložisek ropy a zemního plynu.

Vzácně zůstane zachován celý organismus nebo alespoň část jeho tkání - např. v kapce jantaru nebo v přírodním asfaltu.

Jiný způsob vzniku fosilie je zachování organismu ve věčně zmrzlých půdách.

Graptoliti

Nejstarší zmínky o graptolitech pocházejí již z první poloviny sedmnáctého století, ale celých 200 let učenci nevěděli, kam je zařadit. Dlouho nebylo jasné, jsou-li to pozůstatky živočišných hub, korálů, mechovek a nebo dokonce rostlin. Až po nálezu dokonale zachovaných zbytků graptolitů v polských Svatokřížských horách r. 1931 byla rozpoznána stavba a organizace jejich těla a byli zařazeni mezi polostrunatce, což je skupina, z níž podle některých odborníků mohli vzniknout předkové obratlovců.

Graptoliti byli rozšířeni po celém světě a žili jen po geologicky krátkou dobu - od ordoviku, v němž se masově rozšířili, přes silur, ve kterém dosáhli vrcholu, po spodní devon, kdy už jich ubývalo; úplně vyhynuli ve středním karbonu. Z toho důvodu jsou jednotlivé druhy jedny z nejcennějších vůdčích zkamenělin.

Graptoliti měli náznak trubicovitého uspořádání nervové trubice, žaberní skuliny a zvláštní opornou strukturu - hemichordu. Žili v koloniích každý ve své komůrce, která byla zvláštním stvolem spojená s komůrkami sousedními, takže vytvářeli celé trsy. Stabilitu a ochranu trsů zajišťovala podpůrná kostra z velmi odolného chitinového materiálu (proto se dobře zachovala). Některé druhy žily přisedle a jejich kolonie se připevňovaly k mořskému dnu, trsy jiných se volně vznášely ve vodě zachycené na stoncích plovoucích řas, další žily volně.

V siluru a spodním devonu žili zejména nevětvení dvouřadí a jednořadí graptoliti. Nacházíme je většinou na vrstevních plochách šedých až černých břidlic, v nichž se jen vzácně nacházejí jiné zkameněliny. Tyto břidlice sedimentovaly patrně v nedostatečně prokysličených částech moří. Rozkládaly se tu naplavené organické látky a vznikaly jedovaté zplodiny, takže mořskými proudy unášení graptoliti v tomto prostředí hromadně hynuli a jejich těla klesala ke dnu a hromadila se tu. Postupně byla zanesena bahnem a prouhelněla nebo pyritizovala.

Lilijice

Lilijice (Crinoidea) jsou třídou mořských ostnokožců s kostrou složenou z vápnitých destiček a rozdělenou na stonek a korunu. Vrcholného rozšíření dosáhly v období siluru až karbonu, od druhohor jich ubývalo, ale jejich zástupci žijí i dnes. Z lilijic se nejčastěji nacházejí články stonků.

Trilobiti

Trilobiti patří k nejznámějším zkamenělinám a stali se svým způsobem symbolem paleontologie. Žili v prvohorách, na jejich začátku se objevili a na jejich konci zmizeli. Vzhledem k vysoké specializovanosti a vyspělosti již kambrických trilobitů museli prodělat dlouhý vývoj již v předprvohorní době. Po jejich velkém rozvoji v kambriu došlo koncem tohoto období k vyhynutí některých rodů a druhů a poté v ordoviku k vystřídání jinými. Od siluru začalo ubývat druhů i počtu jedinců a na přelomu prvo a druhohor všichni vyhynuli.

Tito členovci existovali více než 300 milionů let ve velkém množství druhů liších se velikostí (od několika milimetrů po třičtvrtěmetrové, většinou však 2 - 8 cm), tvarem (lišili se i počtem článků - trup mohl sestávat ze dvou až více než čtyřiceti článků, v průměru jich bylo 8 - 16; odlišný mohl být i počet článků ocasního štítu: 1 - 30), způsobem života i dobou a místem pobytu.

Paleontologové jich dosud objevili a popsali 15000 druhů a další objevy budou patrně následovat. Za to vděčíme tomu, že jejich tělo bylo kryto krunýřem, který sice nebyl příliš silný, ale byl velmi pevný a odolný. Byl tvořen hlavně chininem a vyztužen uhličitanem nebo fosforečnanem vápenatým. (Podobně stavěné krunýře mají i některé současné druhy korýšů.)

Hlavní funkcí krunýře byla ochrana měkkých částí těla - protože trilobiti většinou žili na mořském dně nebo plavali těsně nad ním, tak krunýře chránily zejména hřbet a boky těla. Plovoucí trilobit se v nebezpečí stočil do kuličky, čímž si schoval měkké části těla,a zároveň rychle klesl ke dnu, kde se mohl snadněji skrýt.

Tělo trilobitů bylo ploché a sestávalo ze tří částí: hlavového štítu, článkovaného trupu a ocasního štítu. Tyto části byly navzájem spojeny pohyblivými klouby a blanami. Díky tomu se celý krunýř většinou po smrti jedince rozpadl na jednotlivé části a nálezy celých krunýřů jsou poměrně vzácné.

Joachim Barrande
Joachim Barrande
(1799 - 1883)

byl slavný a významný paleontolog. Vystudoval pařížskou polytechniku, krátkou dobu působil v Praze jako vychovatel následníka francouzského trůnu prince Jindřicha a pak zde již zůstal. Jako zeměměřič se zúčastnil stavby koňské železniční dráhy z Křivoklátu do Radnic a do Plzně. Při těchto pracích ho zaujaly hojné otisky mořských živočichů v břidličnaté hornině, začal je sbírat a studovat. Během 45 let tak vzniklo největší paleontologické dílo, jaké kdy napsal jediný člověk. Svoji obrovskou a cennou sbírku zkamenělin, čítající přes 50000 dokladových exemplářů k publikovanému dílu, odkázal Českému (nyní Národnímu) muzeu v Praze. Je trvale uložena v jeho paleontologickém oddělení, je soustavně doplňována novými sběry a každoročně jí využívají ke studiu desítky českých a zahraničních badatelů.

Ekosystém

Ekosystém je přírodní společenstvo různých druhů organismů (rostlin, živočichů...) na určitém území spolu s jeho neživým prostředím, které jsou vzájemně propojené funkčními vztahy, ovlivňují se a vyvíjejí v určitém prostoru a čase.

Přírodní společenstvo pak je soubor populací různých druhů organismů (rostlin, živočichů...) žijících společně na jednom stanovišti, které jsou také propojeny vzájemnými interakcemi.

Ekosystémy rozeznáváme např. lesní, sladkovodní, horské aj. Příčiny změn ekosystémů mohou být vnější (klimatické změny, zásahy člověka) i vnitřní (stárnutí populací, konkurence mezi populacemi apod.)

Bělozubka šedá

V biologii bělozubky šedé je několik zvláštností. Zoologové ji řadí do čeledi rejskovitých, ale na rozdíl od rejsků její mláďata opouštějí hnízda velmi brzy, ve velikosti pouhých cca 2 cm (mladí rejsci naopak zůstávají v hnízdech až do doby, kdy jsou téměř tělesně vyspělí). Mláďata bělozubek se až do třetího týdne svého života vyznačují mezi savci zcela ojedinělým chováním - pokud je matka potřebuje převést na delší vzdálenost, vytvářejí mláďata jakési karavany: drží se zoubky jedno druhého za srst nad ocasem, přičemž první se drží matčiny srsti, a nechávají se vést. Toto spojení je velmi pevné a všichni členové karavany takto společně zdolávají všechny překážky. Tento jev byl pozorován a fotografován i u příbuzné bělozubky bělobřiché.

Slepýš křehký

Slepýš křehký žije téměř v celé Evropě kromě jižního Španělska, Irska a severní Skandinávie, setkat se s ním můžeme i vysoko v horách (v rakouských Alpách až do výšky 2400 m n. m.). Nejraději se zdržuje na okrajích lesů a porostů křovin, na zarostlých mezích a také v zahradách a sadech. Skrývá se v hromadách kamení, v hrabance nebo trouchnivějících pařezech. Koncem října vyhledává zimní úkryt v dírách nebo opuštěných norách, kde pak zimu přespávají společně ve větším počtu (bylo takto nalezeno až sto jedinců).

Je-li v nebezpečí, často odvrhne celý ocas hned za kloakou. Ten se ještě chvíli sám pohybuje, což může upoutat pozornost predátora a zachránit tak slepýši život. Ten může být i dost dlouhý - ze zajetí je znám případ, kdy se jeden slepýš dožil 54 let! Slepýši se vyznačují ovoviviparií - mláďata se líhnou z vajec buď ještě v těle matky nebo hned po nakladení. Tento způsob rozmnožování umožňuje slepýšům trvale žít i v chladnějších oblastech, v nichž je období s teplotami, které by umožňovaly vývoj mláďat v nakladených vejcích, příliš krátké. Mladí slepýši přicházejí na svět většinou koncem července nebo v srpnu, nejpozději začátkem září.

Sysel obecný

O syslech se lidé často domnívají, že si vytvářejí na zimu zásoby potravy. Není tomu tak - zimu totiž přespávají ve svých norách, v hlavní komoře, z níž předtím všechny východy pečlivě ucpali hlínou. Probouzejí se až s příchodem teplých dnů, většinou koncem března nebo v dubnu. Rozmnožují se jen jednou, maximálně dvakrát ročně a jsou velmi choulostiví na počasí - špatně snášejí zimu a vlhko. Oblíbenou potravou syslů jsou semena lučních trav (a obilná zrna), méně se živí zelenými částmi rostlin. Stravu si zpestřují i masitou potravou - větším hmyzem, myšmi, někdy i ptačími mláďaty. V létě vlivem hojnosti potravy sysli rychle přibývají na váze a pod kůží se jim ukládá až centimetrová vrstva tuku. Spolu s tím se stávají lenivými a záhy se ukládají k zimnímu spánku. První mizí pod zemí staří samci, pak samice a nakonec mláďata.

Tyto internetové stránky připravil © EVANS - středisko globální výchovy, 2005.
Poslední aktualizace: 30.12.2013