Naučná stezka

8

Bitva na Bílé hoře

Umístění zastávky: U jižního okraje obory u cesty vedoucí pod svah pod letohrádkem.
Bitva na Bílé hoře a třicetiletá válka

Českým nekatolickým stavům byla dána náboženská svoboda Majestátem Rudolfa II. r. 1609. Za vlády císaře Matyáše (1610-1619) byly však svobody zaručené Majestátem opakovaně porušovány katolickou šlechtou i církevními hodnostáři a císařskými místodržícími. Vyostřující se poměry v Českém království se projevily v roce 1611. Obory se dotkla intervence pasovských žoldáků císařova bratrance Leopolda, kteří se 14. února pokusili neúspěšně obsadit celou Prahu a již měsíc na to ji byli nuceni ve chvatu opustit. V roce 1618 byli 23. května z okna české dvorské kanceláře vyhozeni místodržící Martinic, Slavata a písař Fabricius. Období let 1619 a 1620 je natolik významné, že stojí za připomenutí. Hvězda se objevuje v dílech mnoha domácích i zahraničních současníků, zachycujících vyostřující se události stavovského povstání.

31. října 1619 se budoucí český král Fridrich Falcký se svou manželkou Alžbětou Anglickou a s průvodem před vstupem do Prahy "pozastavil v oboře královské, na Bílé hoře ležící a vůbec od stavení na způsob hvězdy šesti neb sedmihranné Hvězda řečené, kdežto i poobědval". Zde byl slavnostně uvítán a slavnostní průvod se odebral do Prahy. 4. listopadu 1619 po volbě stavovským výborem se stal Fridrich Falcký českým králem.

V roce 1620, několik týdnů před osudnou bitvou, se v oboře konala lidová slavnost, kde Bedřich Falcký pro obveselení dvora vylézal na stromy. O volnosti nových mravů a svobodomyslné propasti s dobovým českým prostředím svědčí i to, že král bez skrupulí tančil s venkovskými děvčaty. Večer byl před letohrádkem pořádán velký ohňostroj.

Král Fridrich Falcký
Král Fridrich Falcký
Švédský král Karel Gustav vládl v době třicetileté války
Švédský král Karel Gustav vládl v době třicetileté války
Don Balthasar, další z velitelů císařských vojsk
Don Balthasar, další z velitelů císařských vojsk
Octavio Piccolomini d'Arragona, jeden z velitelů císařských vojsk v bitvě na Bílé hoře
Octavio Piccolomini d'Arragona, jeden z velitelů císařských vojsk v bitvě na Bílé hoře

6. listopadu roku 1620 se hnulo stavovské vojsko od Rakovníka k Praze. Po zdlouhavém manévrování, taktizování a menších potyčkách se blížil okamžik srážky obou armád. Blížila se zima, stavovské vojsko sledované spojenou armádou císaře a ligy domanévrovalo do srdce českého království. Poslední dva dny se pochodovalo velmi rázně. Od nedělního rána 8. listopadu 1620 se stavovské vojsko formovalo, zakopávalo a opevňovalo na Bílé hoře. Po poledni 8. listopadu 1620 stála proti sobě na bělohorské pláni a pod ní obě vojska. Král Fridrich obědval s Angličany na Pražském hradě. Na Bílé hoře stálo v tu dobu přibližně 21 000 vojáků stavovského vojska proti 26 000 vojáků císařsko-ligistické armády. Stavovské vojsko bylo rozloženo od obory Hvězda přes Bílou horu směrem ke Zličínu mezi Motolem a Řepy. Pravé křídlo stavovské armády se dotýkalo obory. Oborní zeď byla na několika místech stržena. Některé oddíly byly přímo umístěny při jejím okraji, část přímo v oboře (praporce sasko-výmarského pluku, praporce pluku Anhalta ml., praporec tělesné gardy Fridricha Falckého).

V bitvě, která trvala pouhou hodinu a půl, naplno vyzněly složité vyhrocující se problémy nejen stavovského vojska, ale celého povstání. Problémy širší zahraniční zainteresovanosti a diplomacie, rozpačitost a nedůslednost vedení, charakter samotného výlučně stavovského povstání, finanční problémy a s tím spojená zištnost a prospěchářství, dílčí vnitřní konflikty, osobní, často i protichůdné zájmy, příbuzenské propletence v obou táborech a řada dalších věcí přivedly povstání k výraznému (především morálnímu a vojenskému) úpadku ještě před jeho vyvrcholením. Naprosto dobově průměrná bitva, spíše bitva sama se sebou, kde i přes porážku nemuselo být nic ztraceno, však přerostla do nedozírných následků.

Bitva na Bílé hoře, v pozadí Hradčany
Bitva na Bílé Hoře, v pozadí Hradčany

V době, kdy už o výsledku bitvy bylo rozhodnuto, došlo k ohromnému krveprolití zbytků stavovských jednotek a pěšáků moravského stavovského pluku, jež vesměs tvořili Moravany koupení němečtí žoldnéři, u oborní zdi odolávající ještě císařské armádě. Útěk od oborní zdi byl prakticky nemožný. Dle pamětníků u Světličky dosahovala výše mrtvých vojáků do úrovně zdi. Mrtvoly byly pohřbeny většinou až v příštím jaru. Z 8. na 9. se ve Hvězdě ubytoval Maximilián Bavorský a velitel císařských Buquoy. Po návratu na Moravu přešel Jindřich hrabě Šlik se zbytky svého pěšího pluku v březnu roku 1621 do císařských služeb. O něco později konvertoval ke katolictví.

V dubnu 1623 si císař Ferdinand II. přímo na místě nechal vyložit průběh bitvy od hraběte Šlika.

Pavel Skála ze Zhoře ve své Historii české zachycuje zostřující se situaci, atmosféru kolem defenestrace a podrobně mapuje dvouleté období až k vyvrcholení konfliktu. Snad z nechuti psát o prohrané bitvě, kterou mohl vylíčit stejně tak dobře, možná lépe než řada, jak sám uvádí, velmi rozdílných soudobých pramenů, se zdržuje popisu a komentáře osudných událostí. Možná však ve své snaze po větší objektivitě, "...aby vždy nezdálo se někomu, že bych některé straně k újmě a k ouhoně něco přivlastňoval, neb ujímati měl, čehož jsem se posavad v této celé práci mé bedlivě vystříhati hleděl" , vkládá do svého díla výběr sestavený z opisů soudobých zpráv, které se objevily v krátké době po konfliktu. Různé prameny při popisu bitvy a následných událostí neopomněly připomenout i Hvězdu.

Relace Mikuláše Bella (z r. 1625) uvádí v popisu ztrát, že lidu "...nejvíce okolo obory Hvězdy, ano i v ní, jest pomordováno ...". .... "Co soldátů zutíkalo z boje, ti mínili, že v oboře Hvězdě hrdla sobě zachovají, ale lid císařský a bavorský nechtěl jich ušanovati, nýbrž na díle jich tam pobili, na díle ... naživě zjímali" , to se týkalo především významnějších osob.

"Jestiť pak půl míle od Prahy obora královská prostranná a rozkošná, kteráž od stavení na způsob hvězdy hranaté v ní vyzdviženého Hvězda slove" , tak líčí při popisu rozmístění "nepřátelského" vojska knížete z Anhaltu oboru spis Auberta Mirea. Hvězda je zde také připomenuta v hanlivé souvislosti s porážkou a katolickou oslavou vítězství pohrdlivou komparací k oboře zaječí.

O Hvězdě jako posledním útočišti prchajících se také zmiňuje pokračování Nizozemské historie, kdy "někteří z nich nadáli se v Hvězdě ukrývati, ale dříve nežli se do ní dostali, tožť nepřítel je předešel a na díle zjímal a na díle pak pomordoval".

Hvězda se objevuje také např. ve zprávě přímého účastníka bitvy Jana Göpnera z Norimberka v souvislosti s ubytováním. "Po dokonání bitvy a dosažení vítězství šťastného, když žádný více z nepřátel u Prahy spatřín nebyl, tu teprva kníže žádal býti také kvartýrem opatřen, v němž by s Bukvojem odpočinouti po té kvaltovné práci a přenocovati mohl. Když tedy kvartýrmistři sem i tam, nemohli nikde žádné příležitosti pro ně najít, protože nepřítel všecky vesnice v tom vůkolí popálil. Pročež naposledy museli vjeti do Hvězdy a tam přijíti zavděk, jakkoli bylo již dosti dlouho na noc".

Rovněž Candidus Elblanius (autorství se přičítá Jindřichu Fitzsimonovi) zmiňuje ve svém spise tragické svědectví obory, když ke ztrátám stavovského vojska dodává, "naši pak jistí to, že v háji u obory více jich zhynulo nežli na bojišti".

Obora Hvězda s letohrádkem a Ruzyňskou branou je z části také zachycena v sérii soudobých vyobrazení bitvy na Bíle hoře při nákresu rozestavení vojsk před bitvou, jinde pak se objevuje více méně pouze schematicky jako např. při zachycení hlavního střetnutí. I přes schematičnost zobrazení je u loveckého zámku ještě ostrá jehlanovitá střecha.

Jeden z obrazů
bitvy na Bílé hoře
Jeden z obrazů bitvy na Bílé Hoře
Postavení vojsk
Postavení vojsk
Bitva na Bílé hoře,
průběh bitvy
Bitva na Bílé Hoře, průběh bitvy
Část obrazu bitvy
Část obrazu bitvy

Známý je i obraz posledního zápasu Moravanů u letohrádku Hvězdy od Stanislava Hudečka.

Obraz Stanislava Hudečka z bitvy Moravanů na Bílé hoře, střecha letohrádku však v době bitvy měla jiný tvar.
Obraz Stanislava Hudečka z bitvy Moravanů na Bílé Hoře

V následném období třicetileté války byla obora s letohrádkem, přes pustošení především švédskými oddíly, v klidnějších válečných mezidobích také opravována.

Po roce 1620 byla v 30. letech dvorním malířem Jonášem Falckem vytvořena v druhém patře letohrádku nástropní malba zachycující bělohorskou bitvu. V roce 1624 na bělohorském bojišti byla postavena kaplička.

Někdy kolem roku 1628 byla snesena a nově udělána střecha letohrádku, která dostala barokní cibulovitou kupoli.

15. listopadu 1631 procházelo Bílou Horou k Praze vojsko saského kurfiřta Jana Jiřího pod vedením vojevůdce Arnima, ve kterém byli také čeští exulanti. V listopadu se pochovávaly vystavené ostatky bělohorských popravených. Koncem jara příštího roku však Sasové pod sílícím Valdštejnovým tlakem odešli.

Nejhorší pustošení zažila obora, tak jako celá země, za švédské okupace. 30. května 1639 se po několika vítězných bitvách Švédové pod vedením Bannera pokoušeli neúspěšně o dobytí Prahy od Bílé hory, stejně jako několik měsíců potom. Okolí města bylo velmi zpustošeno. Obora byla pod palbou císařských děl.

Nejčastější cestu k dobývání Prahy kolem Bílé hory využil koncem července r. 1648 i Königsmark. Malá Strana a Hradčany byly vydrancovány. Obora i letohrádek byly za obléhání Starého a Nového Města, které skončilo 24. října 1648 vestfálským mírem, rozsáhle poničeny, stržena byla i měděná střecha z letohrádku. Kořist Švédové odváželi po Vltavě a Labi na vorech.

Ve dvacátých létech 20. stol. byla na původním bělohorském bojišti vedle obory československými Sokoly zřízena pamětní mohyla s nápisem připomínajícím bělohorskou bitvu.

Památník bitvy na Bílé hoře, celkový pohled a detail
Celkový pohled na památník bitvy na Bílé Hoře
Detailní pohled na památník bitvy na Bílé Hoře
Zpět na začátek stránky
<
Další zastávka
>

Tyto internetové stránky připravilo © Občanské sdružení EVANS, 2007.
Poslední aktualizace: 30.12.2013